Sám vím, jak jsou mnohdy slova prázdná a jalová, jak znějí hluše a dutě právě tam, kde by měla hojit a utěšovat. Copak lze slovy všechno vyjádřit? Čím dál, tím více vidím, že slova jsou jen konvence, že to jsou smluvené znaky a že všechno emocionální je kdesi za nimi skryto a že to pozná jen ten, kdo je naladěn na stejnou strunu s mluvícím nebo píšícím. Když člověk může pozvednout mysli své k horám, jak se krásně říká v bibli, hned se mu lehčeji dýchá.

     Chce se mi vyprávět, i když vím, že člověk nemusí říkat všechno to, co cítí a o čem přemýšlí. Ale je přirozené, že čeká nějakou odezvu. Byla jsi vlastně jediný člověk, kterému jsem řekl to, co bych nikomu jinému neřekl. Ostatně, vždyť i každý spisovatel, básník, hudební skladatel či výtvarný umělec si netvoří jen pro sebe a pro svou potěchu. Vždycky, byť i jen skrytě, čeká, že někdo jeho dílo přijme, že najde u někoho shodnou strunu, která se rozezní.
Ale nezdá se Ti také někdy, že mluvíš k někomu, kdo Tě neposlouchá? Někdy se mi zdá, že právě Ty mě neposloucháš. Že se nechceš záměrně k nikomu přiblížit, anebo to prostě nedovedeš. Nechceš, anebo nedovedeš přijmout nabízenou ruku, anebo ji přijmeš a hned ji zase pustíš. Proto Ti nikdo nemůže pomoci a musíš si pomoci sama. Máš strach z toho, co Tě čeká? Mladá žena jako Ty má před sebou ještě moc a moc let života, pěkného i krásného, nepěkného i bolestného. Láska se rodí najednou, ale prohlubuje se časem. A pořád se mi zdá, že ten klid a soulad vytváří hlavně žena. Neboť ženu statečnou, kdo nalezne? Nad zlato je cena její. Ta slova Starého zákona asi platí dodnes. Jenže nemá smyslu bát se budoucnosti. Přijde, ať chceš, nebo nechceš. Čas přinese všechno sám a nebude se Tě ptát, zda to chceš, nebo ne. Jednou Ti předhodí kus krásného a jindy kus nepěkného, a všechno to člověk musí prožít a přežít pokorně nebo se vzdorem.

A přece jen bychom měli životu přitakat a opakovat s básníkem: Života bído, přec Tě mám rád!

Není těch slov mnoho, a je jich tolik, že by se do nich vešel celý lidský život.