Tak si Tě pořád srovnávám s Tvou podobou dřívější. Nemyslím jen na tu změnu vnější. Na to si člověk zvykne, vnímat Tě poněkud ustaranější, ale nemohu si zvyknout na Tvou proměnu vnitřní. Nedovedu to ani popsat. Ta hlavní změna je v celém Tvém ustaraném postoji k sobě, k lidem, ke světu, který Tě obklopuje. Když si vzpomenu, jaká jsi byla před rokem a jaká jsi teď? Vidím před sebou veselou dívku plnou nápadů, a třeba i dost bláznivých, která o všem přemýšlí, má na všechno svůj názor a nebojí se ho vyslovit a hájit. Dívku, která se dovede smát a usmívat. A teď mám před očima mladou ironizující ženu, které může být svět ukraden. Tak si myslím, že já vlastně pořád hovořím k té dřívější bytosti. Nebo jsi snad byla taková a já Tě viděl jinýma očima? Na tu otázku si sám nedovedu odpovědět. Přece jen jsem se svým poznáním člověka někde na začátku. Dnes jsem Tě přivolal k sobě násilím, protože bys sem dobrovolně nepřišla. Může být z toho člověku smutno, ale to všechno nic nepomůže.

     Přednášel jsem o přátelství a kráse života nesčetněkrát na mnoha místech republiky. Mluvil jsem k mládeži i k dospělým. Psal jsem články a studie, mluvil do rozhlasu - a kde to všechno zůstalo? Čas to roznesl a nezbylo nic. Jen já jsem o něco chudší, protože jsem v tom všem dával také sebe. Něco jsem rozdal a málo přijal. A tak tu jsem na konci své učitelské dráhy, ale ne jako rozsévač, který vidí, že jeho zrno vzklíčilo, ale jako člověk, který se dívá na prázdný úhor. Zarostla ho tráva a nic se na něm nerodí. Je to smutné, ale je tomu tak a každý stesk je zbytečný. Ale proč Ti to všechno říkám?

Sám nevím. Snad proto, že Tě tak znám a že jsi mi blízko. Vím také, že Tě do svého života přivolávám a že bych to neměl dělat. Jsem pošetilý, ale nemohu se toho zbavit. Ostatně, slova na papíře může strávit oheň a zbude jen popel, a to je skoro, jako by nezbylo nic.