Jsem na Vysočině. A právě teď jsem přijel do Svratky. To je takové malé městečko, které je plné letních hostů. Jsem v krásném hotelu Mánes, sám v pokoji o dvou lůžkách, a dívám se přes terasu do pěkného přírodního parku a dál do lesů k Devíti skalám. Je tu báječný klid, obloha je modrá, kolem cest jsou břízy a jeřáby, mírný vánek tu provívá vždy. Je tu hodně lidí, ale já je nevnímám. Nevidím je a spíše se dívám do kraje a do modrého nebe. Přál bych Ti, abys zde mohla pobýt aspoň několik dní, aby ses dostala z toho shonu na chvilku ven, ale to nejde, já vím. A protože jsem tady sám, mohu si s někým vyprávět, a tak jsem si vybral Tebe. Vyprávím Ti vlastně o tom, co tu kdysi bylo. O Kameničkách, kde maloval Slavíček ten obraz s břízami, co máme u nás v pokoji. Povídám Ti o tom, že K. V. Rais učil v Hlinsku a že jeho román Západ se odehrává v Kameničkách. Vyprávím Ti, že v Březinách je hrob Drašarův a tam nahoře v lesích zámeček Karlštejn, kdysi lovecký zámeček Thurn-Taxisů, a tamhle Devět skal a vpravo Žákova hora. A tak bych Tě tu vodil a o všem vyprávěl a byl bych asi stále v minulosti. A pak by to bylo jako v Šrámkově Měsíci nad řekou, že by Tě to všechno vzpomínání nudilo a raději by ses šla koupat do rybníka nebo ke splavu do řeky. Halas se chtěl tam ke Kunštátu vrátit, ale já se sem nevrátím, i kdyby mi oči jen pro pláč zbyly. Cestička k domovu, kolem níž, jak se to říká v té známé básničce, douška a šalvěje voní, už dávno zarostla. Skoro si myslím, že nemám nikde domov, ani tady, ani nikde jinde. To už je asi úděl dnešních lidí, že jsou málo zakořeněni, že jsou jejich kořeny vytrhány a oni jen tak živoří bez živné půdy.

     Ale je tu stejně krásně. Odpoledne půjdu po stráních a cestách někam na kopec, sednu si tam a budu třeba vzpomínat, a také třeba na Tebe, ale jen tak trochu, abych Tě nevyrušil z práce a shonu.