Èekám, že zazvoní telefon. Píši jakousi studii. Dívám se do pøíslušné literatury a zase se vytrhuji z práce a vnímám hluk mìsta, který sem proniká otevøenými dveømi na balkon. Najednou si uvìdomuji jakousi absurditu toho všeho. Mìl bych sedìt ve své ulitì jako poustevník a jen ten svìt pozorovat. A neumím to. Vylézám ze své ulity víc, než je nutno. Budu se muset vrátit. Nevím, co jsem víc vùèi Tobì - uèitel, pøítel, nebo kamarád? Za uèitele bych se nechtìl považovat, aby se ten vìkový rozdíl pøíliš nezdùrazòoval. Jsem tedy pøítel, nebo kamarád? Chtìl bych být obojím. Ale spíš uvažuji, èím jsi pro mne Ty. To se mi zdá mnohem tìžší rozhodnout. Jenže hledej takové slovo, které by všechno postihlo! Trochu snu a trochu skuteènosti, trochu pøátelství a trochu lásky, trochu obdivu a trochu vzájemné úcty, trochu dùvìry a trochu upøímnosti, trochu nìžnosti a trochu stisku ruky - èeho víc a èeho míò? A tak se vytvoøilo nìco krásného, co nemá a nebude mít jméno, ale co žilo a prohlubovalo se, sílilo a ochabovalo, sláblo a znovu se pøímilo. A tak snad nemá ani smysl hledat pro ten náš vztah nìjaké nové slovo. Již dvakrát jsem Tì navštívil ve snu. Jednou to byl nìjaký byt a Tys byla právì na odchodu v krásných letních šatech a øeklas: Jé, Tys pøišel? Ale já nemám na Tebe èas. I když jsem se hned probudil, bylo mi to strašnì líto.

     Byl jsem vèera na našem  høbitovì. Nikdy jsem tam pøedtím nechodil, nebylo proè. Teï je ta pøíèina až pøíliš bolestná. Bylo tam smutno. Mlhavé a sychravé poèasí, stromy holé a jen tam dole na hrobech chryzantémy, pozdní rùže a jiøiny. Nikdy není na høbitovì nic veselého, vždycky tam padá na èlovìka smutek. Vidìl jsem mnoho høbitovù, vesnických i mìstských, prostých i nádherných. Vidìl jsem ve Florencii v Itálii høbitov samý kvìt, ale smutek tam na mì padal stejnì, jako kde jinde.

     Ten náš høbitov je na kopci. Dole vidíš huèící, kouøící mìsto, tady je klid. Jen ta oprýskaná zeï dìlí mìsto mrtvých od mìsta živých. A teï si pøedstav, že nìkdo chce tuto zeï pøeskoèit dobrovolnì, zeï mezi životem a smrtí. Poøád si myslím, a to i po tìch strašných dnech pøítomných i minulých, že by èlovìk mìl chápat život jako dar. Umìt život pøijímat jako dar, jako pøízeò nìkoho, jako jakýsi smysl. Sám sebe teï nìkdy marnì pøesvìdèuji, že život je krásný, a propadám beznadìji. Znovu se vzchopuji a zase øíkám, že není možné propadat smutku a bolesti. V tom støídání citù a nálad hledám útìchu, jako i v nìjakých drobných vìcech, ve všedních drobnostech, banálních a bezvýznamných. Je pravda, že to jsou jen chvilky, jakési uvolòující okamžiky. Jediný úsmìv mi mùže pøinést více než ostatní bohatství. Nemìl by se tomu èlovìk uèit po celý život, aby pøi krutých nárazech neztroskotal? Také jsem se tomu musel uèit.