Májové listy by měly být růžové, aby to odpovídalo májové náladě, ale nemohl jsem je sehnat. Opravdu jsem Ti chtěl poslat růžové psaní, ale v obchodě nic takového zastarale sentimentálního a kýčovitého nemají. Také se mi zdá, že to ti básníci přehnali a udělali si z máje předmět svých básní, a to doopravdy ani tak není. Potkávám v parku sem tam nějaký pár, ale většinou jsou tam staří dědci a staré báby. Mnozí vedou psíka na šňůře jako já, tváří se otráveně a unuděně, buď proto, že jim pes utíká tam, kam oni nechtějí, anebo proto, že mají mokro v botách. A těch několik mladých párů také jaksi pospíchá, asi někam do tepla. A tak si jdu denně s psíkem do parku a dívám se na kvetoucí stromy a sám nevím, zda někdo na mně pozoruje, že jsem vlastně šťasten, i když se ani moc neusmívám. Mohu si vracet ten film, jak zpívá Karel Gott, pouštět jej pomalu nebo rychle, zastavovat se u některých chvilek bližších i vzdálenějších, pouštět si film černobíle i barevně, zkrátka mohu si se svými vzpomínkami dělat, co chci. A vzpomínky mě poslouchají, vracejí se pěkně tak, jak jim poručím.

Měl bych asi víc myslet na svou práci a v ní hledat útěchu. Jenže mi to jaksi nejde. Píši tu zamýšlenou knihu, ale nedostal jsem se daleko. Zůstal jsem trčet u základních pojmů. Chtěl bych definovat umění a nejde mi to. Přečetl jsem haldu knih a nic jsem v nich nenalezl. Tobě se zdá, že je hudba něco božského, ale to si myslelo až mnoho lidí, pythagorejci počínaje, přes Plotina, jenže já nevím, co je božské a co lidské. Všechno je jenom lidské, menschlich, allzu menschlich, lidská, příliš lidská. Lidské se všemi kladnými a zápornými rysy, láska, přátelství, umění, hudba. Mírou všech věcí je člověk, to už říkal řecký filosof, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou. Jednou jsi člověkem a nic Tě z toho nedostane, nemůžeš se nad to povznést, i když si namlouváš, že máš křídla. A pak jako člověk skončíš svůj život a nezbude nic, jen pár vzpomínek, a ty také vyblednou. A pak si zazpíváš, nebo Ti někdo zazpívá: To všechno odnes čas.

Jen málo okamžiků bylo pro mne takových, že jsem si uvědomoval dokonalou krásu, že jsem ji vnímal všemi smysly, snad i chutí. Nejčastěji ovšem stačí, abychom krásu vnímali zrakem. Ale můžeme svůj zrakový vjem prohlubovat i hmatem. Vzpomínám si, že jednou v drážďanské galerii vedla jakási profesorka své studenty k tomu, aby zavřeli oči a hmatem zjišťovali, jak Rodin ve své soše Jana Křtitele naznačil napětí svalů, které zrakem nebylo patrné. Je tedy naše dlaň také takovým prostředkem, který nám umožňuje citlivě vnímat krásu. Proto snad hladíme kočku nebo psa, abychom pocítili hebkost jejich srsti. Proto snad hladíme něčí ruku, abychom cítili krásu a uvědomovali si blízkost druhé bytosti. Anglický spisovatel Aldington na tomto hmatovém vnímání krásy založil svůj román. Takovou krásu, vnímanou všemi smysly, svým tělem i duší jsem prožil málokdy, a přece jsem ji prožil. To snad člověk ani vyjádřit nechce, aby slovem tu krásu neporušil.