Já tady, při tom svém dumání a rozjímání, docházím k takovým kotrmelcovým závěrům, až si trochu myslím, že mám o kolečko víc, nebo méně. O mnoho iluzí mne připravil dnešní svět. Zkrátka, pravda a básnění jsou od sebe diametrálně vzdáleny, a to už asi věděl Goethe, když ´Wahrheit und Dichtung´ napsal.

A tak to asi v životě vůbec bývá, že se to krásné objevuje jenom v básních a hudbě a to ostatní v životě. Jsi-li šťasten, mnoho lidí to nezajímá a spíše Ti závidí. A jsi-li nešťasten, tím méně někdo o Tebe projeví zájem. A tak se úzkostlivě chytáš každé ruky upřímně podané. Vracejí se mi některé okamžiky, jak máš položenou svoji ruku, bílou a jemně protkanou modrými žilkami, na mém stole.

Každá vzpomínka na krásné chvíle má asi věčný, anebo alespoň moc dlouhý život. Mnoho věcí člověk ze své paměti nemůže, a ani nechce vymazat. Chce si je tam uschovat, ohřát se u nich, potěšit se jimi, když je mu moc a moc smutno. Oživuje si obraz za obrazem, slovo za slovem, úsměv, pláč, a vidí, že to všechno mělo v životě smysl. Když člověku přibývá let a když potom znenadání, nečekaně a jaksi jakoby z nebe spadnou krásné okamžiky, prožívá je celou silou. Uvědomuje si je, váží si jich a chtěl by je zachytit, i když ví, že je to marné. Ach, příliš marné toužení po nezachytitelném.

Je to krásné začínat a není příliš krásné svou práci končit. Ale je to běh života a ten ničím nezastavíš. A tak nelze nad tím vším naříkat, jen se tomu během života podvolit. Této moudrosti by se měl člověk naučit, a já také. Jenže se tomu jaksi nemohu naučit, i když to učím druhé. Ale Tebe bych chtěl naučit moudrosti, jak umět žít. Žít je kumšt, umění všech umění, vrchol všeho lidského snažení, vrchol všech našich sil. Ach, kdyby to každý člověk dovedl! Také od Tebe jsem se mnohému naučil. Byli jsme žáky i učiteli sobě navzájem.