| Zdálo
by se, že se vše minulé propadne v zapomnění.
Ale jednoho dne začneme
vyhrabovat krystalky hezkých chvil. Bude to vše jakoby vymyšlené
nejslavnějším básníkem, který evokuje neskutečné do skutečnosti
a vše ukládá do veršů.
Slova
však zachycují jen nepatrnou část oné skutečnosti. Váznou
nám někde hluboko v duši, a to, co říkáme, je jen matným odleskem.
Proto se úsměv jednou spatřený prodlužuje v paměti do nekonečna.
Proto tam drobnosti nabývají důležitosti a mnohé je na nich
závislé bez příčiny a následku, počátku a konce.
Někdy
musíme zůstat se slovy sami, abychom pochopili, jak člověk
vlastně celý život bojuje sám se sebou i s jinými. Sotva přejde
jedny hory, hned se najdou jiné a bílá oblaka vystřídají černá
mračna. Člověku často nezbývá, než se s tím vyrovnat a jít
dál svou cestou.
Koneckonců,
člověk si svůj život buduje, alespoň se to tak říká. A co
dělá básník? Zrcadlí ten obraz.
Copyright
2002, J.M. Skalna
|
