Moc mne mrzí, že si myslíš, že se na Tebe dívám přezíravě, že v Tobě vidím jednoduchou dívku, že Tě podceňuji atd. Nevím, jak jsi k tomu přišla. Snad se to někdy projevilo v mých slovech nebo v jednání? Nebo sis to jen vymyslela, aniž bys k tomu měla nějaký důvod? Je pravda, že Ti někdy vytýkám, že se bojíš, a zvlášť před zkouškami, a že Ti radím, aby ses spoléhala na sebe, na to, co víš a znáš. Možná, že právě tohle nerada ode mne slyšíš. Snad se moje ironie v tomhle projevila pro Tebe až příliš urážlivě. Moc se za to omlouvám. Ale já při tom mám na mysli jen Tebe. Chci, aby ses zbavila zbytečného, opravdu zbytečného strachu, který není na místě. A vůbec mne přitom nenapadá Tě nijak snižovat nebo podceňovat. Chci Ti jen trochu pomoci překonávat obtíže. Snad jsem to dělal až moc horlivě, takže jsi nabyla dojmu, že se na Tebe vyvyšuji a že Tě podceňuji. Ještě jednou se za to omlouvám a slibuji, že to už dělat nebudu. Jen by mě moc mrzelo, kdyby v Tobě zůstal jakýsi osten nedůvěry vůči mně, který by mohl pokazit náš otevřený a upřímný vztah. Snad jsem Ti již řekl, že si Tě moc vážím a že se Tě snažím pochopit ve vší složitosti Tvé povahy. Možná, že Tě znám již moc dobře, ale je také možné, že se mi to nedaří. To je snad dáno tou rozdílností věku, zkušeností a pohlavím. Možná, že je mezi námi přes všechny shody jakási přehrada, kterou nemůžeme překročit. Snad tomu tak vždycky je, že si dva lidé jsou, i když je mnohé a mnohé váže dohromady, vždycky trochu cizí. Ale to snad ani jinak není možné. To už tak vždycky bývá, že zůstaneš sám sebou, Ty i já, a že Ti cosi brání porozumět tomu druhému až do nejniternějších podrobností.