Příroda je tak mnohotvárná, že se nedá spoutat lidskou rukou. Nezachytíš ji slovy, hudbou ani obrazem. A přece se mi zdá, že žije, a snad právě proto, že žije, je tak nepolapitelná člověkem. Hledám za tím vším nějaký smysl a nedaří se mi to. Kde je nějaký smysl toho, že si příroda žije pro sebe? Pro sebe, nebo pro někoho jiného? Jaký smysl má tady ten stromek nebo tamten mohutný dub, kterému člověk ořezal největší větve? Má smysl květ, plod, keř, strom, krajina, nebo je to vůbec nesmysl vkládat do všeho nějaký smysl a hledat za vším něco základního, podstatného?

Platon to měl jednoduché: Ve všem viděl jen odraz věčné ideje, a tak mohl nacházet všude harmonii, v přírodě i v člověku. Ale co my, moderní ahasverové, kteří tuto ideu nevidíme a vůbec nechápeme? Kde my máme najít harmonii, a také onen božský klid, který z ní vyzařuje? My jen víme, že nemůžeme žádný klid najít, ať ho hledáme u sebe nebo u jiných lidí nebo v přírodě. Či nezdá se Ti mnohokrát, že sama v sobě nemůžeš nalézt onu hlubinu bezpečnosti, po které člověk tolik touží? Anebo je to snad privilegium některých lidí, že mohou všechno brát takové, jaké to je, a být proto spokojeni a klidni, a snad je to prokletím těch druhých, že takový klid nikdy a nikde nenajdou? Můžeš se do svého krunýře schovat před světem, ale jsi tam pak ve svém doupěti sám a sám a nikdo Ti nemůže pomoci. Je tu přítomnost, tak zvláštní, tak neočekávaná, tak živě přítomná, že každý pohled do budoucnosti by ji mohl zkazit. Žiji a prožívám každou chvilku, každý úsměv, každý pohyb bílé ruky a nahé paže, šepot divných slov a záchvěv hlasu známého, blízkého a zase až příliš vzdáleného.

Když jsem přišel na okraj lesa, prokouklo závojem mraků slunce, jen tak stydlivě, jako by se bálo na člověka podívat. Je tu ticho. Les je vlastně vždycky tichý. Roste si podle svých odvěkých zákonů. Jdu pěšinou a myslím si, že příroda vlastně nezná bolesti. Květ ovadne a spadne, strom uschne a umře vestoje. Ani zvířata nedovedou nikomu říct, co je trápí. Jenom člověk má tohle privilegium.