Když mně bylo dvacet jedna, učil jsem už dvě léta na venkovské škole. To už jsem skoro ztratil svou první lásku a neměl jsem nikoho, ačkoli bych ho byl tolik potřeboval. A tak jsem se pouštěl do různé práce, abych v ní našel to, co jsem neměl - radosti z toho, že se mi něco daří. V té době jsem psal články do různých časopisů a jeden časopis mě vyzval, abych se stal jejich redaktorem. Byl jsem takový nezkušený jelimánek, mnoho jsem ještě neuměl a neznal, a tak to moje redaktorování asi za moc nestálo. A jinak jsem žil jako strašně jednoduchý a prostý venkovský učitel. Hrával jsem si na housle, maloval a hodně chodil ven do polí a lesů. Sám, vždycky sám, snad jen s knížkou v kapse nebo pod paží. Možná ta samota také k něčemu byla. Člověk se mohl sám nad sebou zamyslet a také mohl do nekonečna snít a snít. O světě a o budoucnosti, o tom, čeho bych mohl nebo měl dosáhnout. A také mi bylo smutno. Jenže jsem nemohl nebo nedovedl nikoho nalézt. Snad to všechno bylo dobré, snad by se můj život zcela jinak utvářel, kdybych už tehdy měl nějakou venkovskou dívku. Byl bych asi zůstal na vesnici. Kdopak to všechno ví? Kdepak můžeme hledat ve svém životě vždycky nějaké kdyby!

Ale to jsou všechno věci, které člověk sám nemůže rozřešit. Musí pěkně jít, dělat, co může, aby tu brázdu dotáhl až tam, kde pole končí. Jen se může za sebou podívat, ale obrátit se nemůže. Snad mu někdo vypřáhne koně, snad si je vypřáhne sám a pustí z rukou otěže i pluh.

  Vím, že si stále konfrontuješ ten okamžik štěstí s imaginární budoucností. Každý šťastný okamžik se Ti jeví jako něco prchavého, co už nikdy v budoucnosti nepřijde. Jenže neměl by se člověk učit přijímat to přítomné, co se mu jeví jako krásné a šťastné, jako bohatství, kterého je nutné využít? Jako sluneční svit, kterému je třeba nastavit tvář, abychom ho nachytali co nejvíce. Proč tedy máš vidět budoucnost jako něco, co bude méně krásné než to, co nyní prožíváš? Copak nemůžeš mít radost, že někomu sama dáváš radost, nemůžeš být šťastná, že někoho činíš šťastným? Není to už samo o sobě velké štěstí, aby ses jím mohla těšit? Je to jako záplava slunce, světla, vůně a líbeznosti, proniká to vším, každou buňkou těla. Vidím lidi jako lidi, a i když je vnímám trochu z dálky, přece jen je vidím. Každým loučením člověk něco ztrácí ze sebe sama. Braň se tomu, nebo nebraň, vždycky si uvědomuješ, že Ti něco odchází, co se už nedá nahradit.