Jsem na horách. Je tady tak krásně, že to ani nedovedu popsat. Obloha je jasně modrá a pár růžových obláčků na ní letí pryč a rychle. Ráno byl báječný východ slunce. Díval jsem se na něj dlouho, dokud se slunce nevymotalo z mlh. A tolik barev na nebi, že to nikdo nemůže popsat ani vymalovat, protože by to byl vyložený kýč. Stromy byly plné jinovatky, která se třpytila v záři slunce, že na všem ležela jakási fialová clona, která všechno tak báječně ovíjela, jako by celý svět měl jen tu fialovou barvu. Nedalo by se to namalovat. To by snad nikdo nedovedl, ani takoví mistři sněhových krajin, jako byl Kaván nebo Kalvoda. Přemýšlel jsem, jakou melodii bys tomu všemu dala. Nějakou debussovskou fialovou melodii nebo svou vlastní improvizaci, nějakou mollovou? Ale tu mollovou bys musela brzy změnit na nějakou veselejší durovou. Snad As dur, takovou měkkou a milou, ve které to všechno zpívá hodně tiše, ale přece jen umírněně a odevzdaně. Dotýkám se větviček zatížených bílou jinovatkou, ochlazuji si ruce bílým chmýřím, které pod teplem roztává. Krása z větve opadla, ale je jí všude kolem dokola, don a don.

Chodím po cestě, která je dost ušlapaná. Vede po vrcholu kopců a je z ní vidět na moravskou i slovenskou stranu. Všude je tak ticho, že člověk může slyšet své myšlenky nejtajnější. I sem si člověk přináší všechno, co v něm je. Ani tady se nemůže vyvléci z toho minulého a přítomného. Ať jdeš, kam jdeš, jsi pořád týž, jsi v okruhu svého myšlení a citů, nemůžeš se nijak přeměnit. A tak se vracím do svého světa, a také trochu do Tvého světa, a trochu si všechno převracím v hlavě. Moc lituji, že sis nemohla se mnou vyjet na hory. Aspoň bys trochu zrůžověla, aspoň by Ti zmizely ty namodralé pruhy pod očima a možná, že by ses smála tak upřímně a od srdce jako zdejší děvčata. Ale myslím si, že kdybys tady byla, bylo by to všechno jiné než před léty na Červenohorském sedle. Možná, že bychom mluvili o moc vážných věcech. Anebo by ses se mnou zastavila, kdybys viděla, jako včera k večeru, jak zapadající slunce všechno ozářilo tak oranžovým světlem, že jsem zůstal stát. Co krásy je kolem nás a jak málo ji dovedeme přijímat! Kdyby to jen všichni lidé dovedli a kdyby se dovedli ze všeho radovat! A kdyby přestalo všechno podezírání a nepřátelství. Ach - kdyby nebylo toho věčného a neodbytného kdyby!