Měl bych začít nějakým krásným veršem, ale nenapadá mě nic jiného než Seifert -

            Setři si slzy
            a usměj se uplakanýma očima,

            každého dne se něco počíná,

            něco překrásného se počíná!

Anebo něco z mého zamilovaného Rilkeho. Ale to nebylo dosud přeloženo. Pokusím se Ti to říci neohrabanou prózou -

Bylo mi tak smutno. Viděl jsem Tě bledou a v úzkostech. Bylo to ve snu. A Tvoje duše zněla.

Měl bych si vzít ještě jiné básně na pomoc. Aby to byl takový úspěšný monolog, jaké psal Komenský, když mu bylo zle a když chtěl utěšovat druhé. Vždycky, když máme, nebo chceme někomu vlévat útěchu do srdce, stojíme bezradni a hledáme slova, která ani nemohou vyjádřit to, co chceme říci. Ale jak udeřit na takovou strunu u toho druhého, aby se ozvala právě ta, kterou chceme rozezvučet? A tak jsem skoro zase tam, kde jsem začal. Bojím se slov, aby neporanila.

Sedím v křesle, kde vlastně nikdy nesedávám. Kouřím a přemýšlím, jen tak si odvíjím před očima svůj život. Všechno jde samo beze mne. Venku hřmí auta, zaburácí požární siréna, která někam spěchá. Ale v mé pracovně je klid a přítmí. Občas zasvitne ohýnek z dýmky, ale kouř už ani není vidět. Tak se člověk propadá do tmy a ztrácí sám sobě. Snad by pomohlo světlo? Rozsvěcuji všechna světla a chodím z pokoje do pokoje a do kuchyně, a pak zhasínám jednu žárovku po druhé. Trochu čtu, ale nejde mi to. Mám vlhké oči. Vnímám písmena a nechápu jejich smysl. Jsou přede mnou a nevidím za nimi nic. Plachtu smutku nemohu protrhnout. Je těžká, hodně těžká. Někdy to ticho hojí, jindy je z něj úzko.

Pokouším se Tě přivést na nějaký kopec, odkud je vidět daleko do kraje a odkud je vidět krásnou modrou oblohu. A tam Ti chci říci: „Podívej, kvetou zde kopretiny.“ Aby ses aspoň na chvilku usmála a pak aby ses usmívala již stále, každý den. Moc bych si to přál.