Nevím, kdy jsem zaèal mít rád jaro. Zda od nejútlejšího mládí, kdy jsem mohl vybìhnout na trávník, brodit se v potoku a lézt po stromech, èi snad až pozdìji. Zdá se mi, že to pøece jen bylo pozdìji, když jsem dospíval. Byl jsem na mìšťance, bylo mi patnáct let, a to jsem již nebyl doma u nás na horách, ale dole, v kraji, jak se u nás øíkalo. Tam všechno kvetlo a ptáci, ti se tolik nazpívali, jak by to øekl Karafiát v Brouècích. Myslím si, že jsem od jara oèekával vždycky mnohem víc, než mi dalo. Vyzvedal jsem jaro nad veškerou všednost.

  Znovu se zamýšlím nad vztahem všednosti a poezie a vùbec nad tím, co ta všednost je a co je poezie. Teï ani sám nevím, co je všednost života, všednost práce, všednost dne a co je poezie života, práce a dne. Je to se mnou vždycky tak. Jak zaènu pøemýšlet o nìjakém problému, všechno se mi zrealizuje tak, že pak už pochybuji o všem. Každý pojem, který se mi zdál ze zaèátku zcela jasný, se najednou pøi bližším ohledání a zamyšlení jeví jako klubko nesrozumitelností, protikladù a protismyslù, že se z té motanice toèí hlava. Takhle jsem vlastnì zápasil o každý svùj èlánek, studii i o své knížky. Pak, když to koneènì vyjde, se mi to nìkdy líbí a jindy bych to nejradìji pøepsal všechno od zaèátku do konce. Teï se lopotím s pøemýšlením o všednosti. Chtìl bych to nìjak mládeži, která má mou knížku èíst, øíci tak srozumitelnì, aby se v tom vyznala, a hlavnì, aby se vyznala ve svém životì. Aby tam tu všednost dovedla oddìlit od nevšednosti, ale hlavnì také od poezie, která uvnitø té všednosti je pøece snad skryta. Nebo si myslíš, že všednost je prostì taková, jaká je, a že ji žádným okrašlováním, a tøeba i poezií, nepøemìníš? Že všední život tady prostì musí být a že jediné, co èlovìk mùže dìlat, je smíøit se s tím? Smíøit se sám se sebou, se svou všední prací, svým všedním vztahem ke všemu, co ho obklopuje, a zùstat sám zcela všední, také však sobì odporný, nudný k sobì i ke každému druhému? Možná, že se mi podaøí tu všednost ukázat. Ale zda se mi podaøí ukázat, co je poezie života, to nevím. Co je to poezie, to každý najde ve slovníku. Ale co je poezie v životì, o tom ho žádný slovník nepouèí. K tomu nestaèí nìjaká pouèka a definice. Život se nedá do žádných formulek spoutat.

  Zamysli se na chvilku nad svým životem a uvidíš, jak je svùj a originální, plný odklonù od pravidel a plný zákrut a odboèek od linky, kterou sis sama sobì nìkdy naèrtla. Kde je tedy mìøítko krásy a poezie? Je vùbec nìjaké objektivní mìøítko? Jenže, když si otázku položíš takto, už tady na Tebe køièí nejpravìjší dogmatik, že vlastnì neuznáváš objektivitu, objektivní hodnoty, a že pøece tyto objektivní kvality existují atd. Udìlají z Tebe subjektivistu a hned také odpùrce vševládné filozofie - a mùžeš se jít pást. To se totiž stalo mnoha našim filozofùm, které vyhnali z jejich míst a kteøí se dnes skuteènì musí živit nìjakou manuální prací. Tak vidíš, myslet mùžeš jen v mezích, které Ti nìkdo urèí. Ale já si stejnì myslím, že každá hodnota, a tedy i krása, je dvoustranná. Ta krása, tøeba rùže nebo bílá ruka, existuje objektivnì, ale aby ji èlovìk uznal jako krásnou, musí k ní mít nìjaký vztah. Musí k tomu pøistoupit ten lidský, opravdu lidský vztah. A tak jsme zase u èlovìka, míry všech vìcí! A jsme ovšem tím, že jsme tento názor vyslovili, zatraceni do horoucích pekel.

  Je to tak také s poezií života. Ta není dána tak, aby byla pøístupná každému èlovìku. Jsou lidé, kteøí jsou tak trochu vyšinutí z kolejí a kterým se ostatní smìjí. Takový blázínek nebo blázen se raduje z první chudobky nebo vezme dívèí ruku do své a pøitiskne ji ke své tváøi. Jenže o tìch bláznivých lidech já tam psát nemohu, ale musím to napsat tak, aby jimi chtìli být. Protože v tom vytržení z bìžného života je právì cena poezie.