Jsem tady déle než týden a zdá se mi to už nekonečně dlouhá doba. Všechno je jiné, i ten čas se zde beznadějně vleče, že se to dá těžko vydržet. Lázeňské procedury jsou obyčejně dopoledne. Po koupelích a masážích se musí jednu až dvě hodiny ležet, pak se trochu projít, sedět v pokoji, číst, něco psát, a tak to jde dokola, pravidelně s pravidelností jednotvárnou, a nedá se z toho utéct.

Na procházky chodím sám. Trochu přemýšlím, trochu vzpomínám, někoho si k sobě přivolávám, abych nebyl tak sám. Rozmlouvám s ním a on mne stejně neposlouchá, protože mu je zcela lhostejné, co mu povídám, a protože tady se mnou není ani tělem ani duchem. Také se dívám, jak je tu hezky, zvlášť když slunce svítí do těch barevných stromů. Pro mne takové lenošení není. Nemohu si na to nicnedělání zvyknout. Samotu člověk snáší v různé době různě. Někdy se to dá vydržet a jindy ne. Ale nicnedělání - na to snad musí být nátura. A já ji nemám, ledaže bych se nějak radikálně přizpůsobil. Budu muset, nedá se nic dělat, jak mi tady stokrát za den říká můj spolubydlící. Tak tedy, nic se nedá dělat. Jen si, prosím Tě, neber takové úsloví do svého života. To pak můžeš kopnout do všeho. On, ten můj spolubydlící, také toho v životě mnoho neudělal. Sedí v nějaké kanceláři a čeká, až půjde za pět měsíců do důchodu. Takoví lidé mi jdou opravdu na nervy.

Ani sám nevím, zda to, co jsem vykonal, mělo pro někoho smysl, a zda to někdo chce nebo smí ocenit. Dnes hodnoty ztrácejí význam. Co bylo včera hodnotou, je dnes často zavrženo, a co hodnotu nemá, to se vynáší do nebes. Jenže já se již na vše to hemžení a šplhounství dívám tak trochu zpovzdáli, jaksi sub specie aeternitatis - pod zorným úhlem věčnosti.

Kdybys tady byla, vzal bych Tě do divadla, abychom tak společně oslavili moje narozeniny. Ale když to tak dopadlo, koupil jsem lístek jen pro sebe - na Nezvalovu Manon. Vlastně jsi vždycky měla sto a jednu výmluvu, proč nemůžeš do divadla jít.

A teď si řekni, že si člověk svůj život utváří, že je strůjcem svého osudu. Myslíš si to i dnes?