Pátrací dopis

Vlastně jsem si myslel, že někde běháš po lesích a koupeš se v rybníce, trháš borůvky a hledáš houby, anebo že někde cestuješ. Chtěl bych Tě utěšit, že já jsem byl celou dobu na chatě a že jsem si pouze jeden týden vyjel na hory. Jenže pro mne znamená i ta zdánlivá jednotvárnost mnoho radosti. To, že se mohu dívat do koruny stromů, pozorovat veverky, které mi chodí do budky, kam jsem jim dal chléb, že mi tam kvete fuchsie, že večer sedím u ohně a jen se dívám, jak praskají větve a větvičky, a tam nahoře mezi stromy, že už vychází hvězda. Snad je to Sirius, snad Aldebaran. V těch drobnostech a v tom všedním světě kolem sebe nacházím klid a odpočinek. A pak se mohu jen těšit, že se sejdeme a že si zas budeme spřádat sny a bláhovosti.

Je to smutné, ale každý stesk je zbytečný. Člověk ve stáří je tak trochu sentimentální, protože vidí, že se ty korálky času rozkutálely a že jich na šňůře zbývá mnohem méně, než jich tam bylo. Tak se obracím ze svých vzpomínek k úvahám a od úvah ke vzpomínkám.

Rady Ti nechci dávat, protože Tě znám a protože vím, že se i Tobě každá průměrnost, banalita, všednost nelíbí a že nikdy nechceš splynout s davem. Toho jsem si na Tobě vždycky moc vážil a vážím stále. Ovšem nebude pro Tebe snadné si tuto duchovní nadřazenost udržet. Ten dav kolem Tebe Ti to bude závidět, že se dovedeš povznést nad malichernosti a že jsi jiná než oni. Jenže Ty tomu nátlaku nepodlehneš, tomu pevně věřím. Možná, že ani sám nevím, proč mi byla Tvoje blízkost tak milá, a vlastně ani po těch příčinách nepátrám. Je lépe se spokojit samotným faktem. Snad to bylo tím, že jsme si navzájem rozuměli, snad nás spojovala stejná touha po kráse a po umění, snad to, že jsme oba tak trochu nenormální, tak trochu vyšinutí z kolejí. Snad to, že oba chceme něco víc, než dává obyčejný život, že stále po něčem toužíme, a třeba marně a bláhově.