Meditační dopis

Medituji si o životě a lásce. Můžeme se každé lásce vysmívat, chceme-li. Můžeme se smát mladým lidem, když se objímají na ulici, a cynicky předpovídat, že se možná brzy rozejdou. Můžeme se smát starým manželům, že to u nich není žádná láska, ale pravšední zvyk. Můžeme dokonce tvrdit s opovážlivou troufalostí, že žádná láska neexistuje, že si to lidé předstírají, že to je jen sobectví a snad ještě něco jiného. Můžeme redukovat lásku na sexualitu a zbavit ji všeho citového. To všechno můžeme udělat a někdy budeme mít pravdu. Ale také můžeme říct, že láska dva lidi spojuje, že je posiluje, že je přenáší přes všechny potíže, že jim dává radost, štěstí, klid. Záleží na tom, kdo a kdy má pravdu. Snad jsou lidé, kteří nemají nikoho rádi, jen sami sebe. Snad jsou milenci, kteří spolu chodí jen proto, že jsou unuděni sami sebou. A jsou manželé, kteří vedle sebe žijí jen proto, že se z nějakých společenských důvodů nechtějí rozvést. Je mi těch lidí líto, protože vidím, jak se ochuzují. Ale možná, že mnohý z nich není vůbec lásky schopen, je citově vyprahlý, anebo je sobecký, egoistický nebo ještě jinak odlišný. To já nevím. Snad.

Moje největší a nejhlubší láska nezačala na jaře, ale na podzim, v těžkých hodinách mého života. Snad přišla sama, snad jsem ji potřeboval a přivolal si ji. Netrvala dlouho - ne to není přesně řečeno. Chodili jsme spolu do konce mých studií, tak asi něco přes půl roku. Když jsem pak odjel domů a začal učit, jen jsme si psali a já se neodhodlal k tomu, abych za ní jel. Dopisy řídly, a když jsem jí potom z vojny napsal, že bychom se mohli někde sejít, dostal jsem dopis, kterým mi dost smutně oznamovala , že je vdaná, ale že si můžeme psát dál. Nikdy jsem ji už nenapsal. Ale jednou, po dvaceti letech, jsme se setkali. Projížděl jsem městem, kde bydlela. Chvilku jsme se na sebe dívali a každý hledal ve tváři toho druhého. Dlouho jsme spolu nehovořili. Snad měla strach, aby mě neuviděl její manžel. Jen mi tiše řekla: Já Tě mám stále ráda. Nechala si pohladit vlasy. Tak jsme se rozešli - bez polibku, bez objetí. Už jsem ji nikdy neviděl.

Cítím, že ze mne vane sentimentálnost, ale bráním se jí, jak jen je to možné. Mně se život rozdělil na dvě poloviny. Já jsem s tím vlastně počítal. Skončil jsem svou práci, zavřel dveře a můžu lenošit. Tys ukončila studia a dveře se pro Tebe otevřely. Není to paradox? Za dveřmi může být hodně nového, co sis ani dříve nedovedla představit. Život má mnoho všelijakých skrýší a zákrut.